Musím to napsat. Upozorňuju, že kdo mě nemá rád a nesnáší, když si stěžuju, ať odsud rychle vyletí. Včera jsem nemohla dlouho usnout a rozhodla jsem se, že o tom dneska napíšu. O čem? O svém životě od sedmi let. Bude to horor.
PS: Bude tam hodně sprostých slov, takže cenzura žádná, jinak se to nedá...
Takže, začnu tím, kdy jsem onemocněla, moc si to nepamatuju. Bylo to někdy koncem roku 2001. Byla jsem malá, plná života. Chytla jsem nějakou virozu. Ale nebyla tak úplně obyčejná. Nemohla jsem se hýbat. Měla jsem 40 horečky. Všechno mě pálilo a bolelo. Spala jsem u našich mezi nima a celé noci nespala, plakala a plakala. Oni nevěděla co se mnou. Mamka taky plakala. Tak mě dovezli do naší zasrané Valašské nemocnice. Tam mě sotva prohlídli a dali mě s mamkou na pokoj. Dali mi myslím antibiotika. Nepomohly! Pořád jsem myslela, že umřu, všechno pálilo... opuchly mi klouby. Jezdila jsem na různé vyšetření, brali mi neustále krev. Od té doby mám fobii z braní krve a všeobecně jehel. Byla jsem tam tak týden. Když nevěděla co se mnou a bylo jim to fuk, taťka kterému to už bylo divné mě dovezl do Olomouce, kde mi konečně konstatovali nemoc - revmatickou artitridu, neboli revmatickou horečku či revma. Pořád jsem plakala. Pláču i teď, když to píšu. Ujala se mě hodná paní doktorka Němcová. Dali mě na dětské, kde se mnou ale nebyla mamka. To už mi bylo asi osm. Dali mi tam odporné kapačky a kanylu. Nemohla jsem skoro hýbat s pravou rukou. Doteď cítím, jak mi ta ODPORNÁ posraná kanyla řeže v ruce! Většina tam na mě byla hodná, měla jsem nového doktora, který se o mě staral. Byly tam hodné sestřičky. Až na jednu. Ta byla zlá. Věděla, že nesnáším krev a schválně, když mi dávala do kanyly kapačku, nechala tam téct MOJI krev! Křičela jsem, ať toho nechá a plakala. Ona to prostě dělala schválně. Sviňě jedna hnusná... řekla jsem to mamce a ta sestra už za mnou nemohla chodit. Celá jsem opuchla, protože kapačky mě zavodnily a vypadala jsem jako prase. Kapačky mě docela uspávaly a skoro pořád jsem ležela. Měla jsem na pokoji ale kamarádku, aspoň něco. Jenomže, ta brzo odešla domů. A já tam byla sama. Mamka i ostatní příbuzní za mnou jezdili skoro každý den. A když odjížděli, plakala jsem a bála jsem se. Skoro 2x denně mi brali pořád krev na testy, jestli už mi ten revmatický faktor klesá. Klesl, ale pořád byl 200x vyšší, než má být. Furt sem měla kapačky. Začali mi píchat strašně bolestivé injekce Metotrexatu. Píchali mi to do ruky a měla jsem pocit, že uhořím. V té nemocnice jsem byla snad půl roku. Nechodila jsem do školy, zatímco moji spolužáci v druhé třídě si užívaly výlety, hry a srandu. Já jsem ležela na posteli, plakala bolestí a nebylo mě poznat. Jediné malé plus byly časté návštěvy mojí rodiny a dárky, které mě aspoň zabavily. Od taťky jsem dostala úžasného plyšového tygry, co mám dodnes, kousek ode mě. Moc mi pomohl, můj kamarád. Ležel vedle mě a chlácholil mě. NIKDY ho nevyhodím. Symbolizuje moji odpornou zkurvenou nemoc a pomohl mi. No, časem se to v nemocnici trochu spravilo. Pořád nic moc, ale nevěděla co se mnou, tak mi navalili tuny prášků a mohla jsem domů. Trochu se to uklidnilo. Pořád mě to moc bolelo a nemohla jsem ve škole cvičit a jezdit na výlety. Moji spolužáci a "kamarádky" mě začali odstrkovat, protože se mnou nebyla taková zábava a strašně často jsem ve škole chyběla. Buď jsem byla nemocná, anebo nemohla ráno vstát. Mamka odešla z práce a starala se o mě. Bylo mi moc líto (a pořád je) že tak trpí. Snažila jsem se před ní neplakat. Moc mi chyběli kamarádi. Tak to šlo asi tak do... 6 třídy. To jsem začala jezdit na revmatologii do Prahy. Brali mi pořád krev a dělali testy. Pak mi dali novou injekční léčbu jménem Embrel. Pořád mi zůstával odporný Metotrexat. Embrel byl ale jako ZÁZRAK! Byla jsem potom skoro jako zdravá! běhala jsem, jezdila kde jsem chtěla, skákala, všechno. Jenomže, moje karta se asi po dvou letech začala obracet. Zase se to vrátilo. Léčba přestala účinkovat. Vysadila jsem si. Bylo to lepší, než když jsem byla malá, ale pořád nic moc. Ale mohla jsem chodit. Jediné, co mi v té době pomáhalo, byly dárky, moje rodina a naše zvířata. Měla jsem jednu nejmenovanou "kámošku". Brala jsem jí skoro všude, kde jsem jezdila, zadarmo sebou. Do Chorvatska, do lázní, na výlety... o prázdninách 08 se mnou byla u moře. Tvářila se jako moje nejlepší kamarádka. Nastalo září, školní rok osmé třídy. Přestávala se se mnou bavit a vracela se ke své bývalé nejlepší kamarádce. Neustále mi lhala, že nemá čas jít ke mě. Že musí hlídat psy, učit se nebo uklízet (jenom magor musí dom zůstat aby hlída dva psy! Psy mají hlídat ji!). Pak mi jedna spolužačka řekla, že ji často vidívá s tou druhou bývalou nej kámoškou venku. Dělala to tak vlastně od začátku, co se milostivě rozhodla, že bude moje nej kamarádka. Využívala mě, aby k nám mohla chodit. Od školky mě všichni jenom VYUŽÍVALI! Kurvy jedny. Máme velký barák, jsme bohatí, máme bazén, vířivku atd. NO A CO?! Doprdele! Moji spolužáci ke mě chtěli jenom kvůli tomu! Nikdy ne kvůli mě! Nenávidím je, všechny. Záviděli mi, ale jenom to, co mám. To Trvalo až do konce základky. Ale ještě se k základce vrátím. Měla jsem svoji třídu ráda. Oni mě ne. Měli rádi leda to, co mám. Díky jedněm práškům, co jsem v té době brala, mi narostly na rukou, na obličeji a nohách docela dost tmavé chloupky. Kluci se mi smáli, že vypadá jako gorila. Byla jsem kvůli tomu deprimovaná. Moje spoluzačky na mě kašlaly. Bylo nás 9 holek a já byla ta devátá. Ostatní měli takové dvojice, ve kterých se bavili a tak. Já jsem vždycky stála na okraji a toužebně poslouchala, že jdou do kina, tam na akci, tam sáňkovat a tak. Mě pozvali málokdy. Byla jsem tak strašně moc moc moc smutná... Když jsem chtěla, aby ke mě někdo přišel. musela jsem slíbit, že bude moc do bazénu. jenom kvůli tomu, aby za mnou přišli... hrůza. Když jsem měla těžkou tašku, anebo nemohla unést tác s jídlem, spíš se mi smáli, než mi pomohli. V řadě na oběd jsem byla většinou poslední, málokdy mě někdo pustil. Když jsem já byla někde dřív, pouštěla jsem je. Byla jsem tak strašně blbá! Nebo spíš osamělá. Strašně jsem chtěla, abych patřila mezi ostatní holk. Ony mě vždycky ostrkovaly. Byla jsem jim dobrá, jenom když chyběla některá nejlepší kámoška. To se ke mě chovala, jakobych ji snad nahradila. Ale proč? Aby se mě těsně před tím, než jsem šla nebo jela domů zeptala, jestli k nám může přijít. Ne kvůli mě. Ale dost. Se základnou končím. Posledním bodem tohoto života na ZŠ bylo, že když jsem v 8 třídě přestala do školy úplně chodit, spolužačky za mnou za ty dva roky byly jednou jedinkrát. Nepořály mi k narozeninám. Nezajímaly se, jak se mám, jestli třeba zase někdy přijdu do školy. připadá mi, jakoby si té volné židle ve třídě ani nevšimli. Ale nechybí mi. Teď už ne. Poznala jsem, jací strašní lidi jsou, byli a budou moji BÝVALÍ spolužáci. Nenávidím je. Zejména jednu z nich. Ale nebudu na ni plýtvat slovy. Nezaslouží si to.
Uf, chtělo by to pauzu co? Žádná není. Jediná věc, co jsem milovala, byly lázně, ve kterých jsem odmalička byly. Lázně Teplice, budova pro děti jménem Radost. Tam mě měla spousta děcek ráda. Nekamarádili se mnou jenom kvůli tomu, že jsem bohatá. Měli mě rádi. Jenomže, tam jsem byla vždycky tak 4-6 týdnů. Potom zase domů. Na lázně Radost nikdy nezapomenu. Už se tam asi nevrátím, ale miluju to tam. Mnohem víc než jakékoli jiné místo, kdy jsem kdy byla. Ne, já nebrečím. Ale jo brečím! Pauza. Tak už jsem zas tady. Přejdu k blízkému období po základce. Začala jsem hledat školu, kam bych mohla jako postižená jít. Vybrala jsem si Kostku. Miluju tu školu!!! Všichni jsou na mě strašně hodní, všichni učítelé a spolužačky, co znám. Nikdy jsem se s nima sice naživo moc neviděla, ale vím, že by mě snad brali. Ale teď tu je rok 2009. Zlomový, špatný rok. Byl listopad, u TH byla akce Autumn Session 09. Byla jsem tam a strašně happy. Tyhle dny pro mě byly nejlepší a nejkrásnější. Moc jsem si to užila. Jenomže po AS jsem onemocněla, asi chřipka. Lehla jsem. Už jsem nevztala. Ikdyž jsou to 2 roky a něco, mám to jako v mlze. KDY JSEM DOPRDELE NEVSTALA Z TÉ DEBILNÍ POSTELE?! NEVÍM! Vůbec si to nepamatuju. Sere mě to. Kdybych nepřestala chodit, bylo by to všechno dneska jiné. Ale už po AS jsem měla problém vlézt co auta, vstanout nebo chodit do schodů. Pořád je to lepší než teď! Na Vánoce 09 už jsem se nezvedla. V té době jsem plakala skoro pořád. Teď jsem starší a snažím se tolik nefňukat. Když mi křupe v kostech (a že je to jak dveře od chléva) směju se tomu. Bolí to, ale směju se. Teď ale pláču... Vzpomínky...
Na další akci TH, FD 010, už jsem nepřišla sama, ale přijela na kolečkách. Mám svůj vozík ale ráda. Pomohl mi zažít aspoň něco. Bez něj bych nemohla vůbec nikam. Mám ho fakt ráda. Víc než svoje debilní hnusné nohy. Ty nenávidím. Nenávidím svoje tělo. Příčina mojí nemoci je totiž autoimunitní - to znamená, že nemá žádnou příčinu. Moje tělo se zbláznilo a začlo napadat vlastní buňky. Proto jsem asi nemocná. A pokud to má příčinu, už nikdy to asi nezjistím.
A teď konečná fáze příběhu. Teď jsem tady. Píšu tohle. Skoro celý můj život ve spoustě smutných vět. Přemýšlím, že o tom napíšu knížku. Co myslíte? Teď je začátek roku 012. Co se mi asi stane? začnu možná chodit? kdo ví. Nechodím už dva roky a nějaké dva měsíce. Hrůza. Nenávidím to. Nenávidím svoji minulost. Moje bývalé spolužáky. Lidi, co na mě byli zlí. Ty, co se na mě vykašlali. Ale miluju svůj domov, moji úžasnou rodinu. Co všechno pro mě obětovali !!! Panebože. Už nevím, co psát. Byly by toho další tisíce řádků, ale pochybuju, že to vůbec někoho zajímá. Ale já jsem to tady MUSELA napsat! Panebože. Cítím se o něco líp. Pláču. Já brečím furt, toho si nevšímějte.
Tohle je můj příběh. Ani SLOVÍČKO není vymyšlené. Nic. Miluju ty, kteří si to přečtou.
Obdivuju každého, kdo si to celé přečte. Ale prosím, pokud chcete napsat, je mi tě líto, tak to radši nepište. Mě je to taky líto. Ale lítost s tím nic neudělá :( Neudělám s tím asi nikdo nic.
Zde hledá